LIX. Chmurný večer, plný stínů

Chmurný večer, plný stínů

s jizby stropu padá,

z venčí v mlhy šerém klínu

kmitají se lada;

sem tam vrba nakřivená

jako v smutku stará žena

nad potok se chýlí;

chmurný večer, plný stínů,

v komíně to kvílí.

V dálném kraji na hospodě

sedím sám a chorý,

s večerem tím zcela v shodě

v duši stínů sbory.

Přede mnou chléb okoralý,

s vínem tmavým pohár malý

nedotknutý posud.

V dálném kraji na hospodě,

kam mne zavál osud.

Hospodář v tom vejde starý,

hlavou kyne, zdraví,

prchá za stínem stín tmavý,

na stůl světlo staví;

prostý kahan hrubé práce,

v něm však světlo kmitá sladce,

přede mnou tak stojí.

Hospodář juž zmizel starý,

sám jsem s dumou svojí.

Prostý kahan – malé světlo,

ale jaké divy!

V duši mé cos náhle zkvětlo,

vítej, svite snivý!

Jízba přítulná být zdá se,

družný tikot v hodin hlase

jest jak starý známý –

Prostý kahan, malé světlo,

jak to hraje s námi!

A již sahám po té skývě

a již koflík zvedám,

černým stínům v duše nivě

zvítěziti nedám.

Tvrdý chléb je – trpké víno,

v mysli náhle sladce, líno,

vari! touho smutná!

A již sahám po té skývě,

ona i číš – chutná!

Skoro cítím se jak doma,

víno zdá se sladší,

ba, již píseň hraje rtoma,

sotva srdcí stačí.

A ten zázrak a ta změna!

světlem v jizbě způsobena

v kahanu tom prostém,

skoro cítím se jak doma

lásky boží hostem.

Zdrávo světlo na kahanu,

v duši zbouzíš světlo!

Tebou silný jsem a planu,

zmizelo, co hnětlo.

Vari stíny, vari chmury,

upomínek šedé můry

v kouty stropu zmizte!

Zdrávo světlo na kahanu

zářící a čisté!

Zřím, jak mluví k duši hmota,

když se v shodě střetnou;

radost, síla, zpěvná nota

z objetí jich vzletnou.

Sám a sám v tom kraji cizím

žiju duše žitím ryzím

a se vznáším k výši.

Zřím, jak mluví k duši hmota,

v zdar jim zvedám číši!