LIX Ta nejistota – muka jsou to stálá,

Ta nejistota – muka jsou to stálá,

a žití mého neskonalá trýzeň –

věř, lásku svou jsem hořce oplakala,

jak prázdný v poli klas a lichou sklizeň.

Když osudu nás tady sudba spiala,

u studny žití zkojila jsem žízeň,

když všechny květy ruka má Ti dala –

proč nyní mám se chvěti o Tvou přízeň?

Tvá krutá slova v srdce mé se vryla

a zranila je víc než ostří nože –

že trpím, víš to? Nechci tomu věřit.

Já zmírám žalem – láska má, můj Bože!

čím mohu taje hloubky její změřit?

Je studnou žití mého, z níž jsem pila!