LIX. Tlí ve mně pekelných žaltářů hrůza,

Tlí ve mně pekelných žaltářů hrůza,

v děs prožehne hlubin kdys kout, –

zda požárů příštích to podpal,

či spálenišť doutnavý troud?

Kmit blesku to z minulých mraků,

co hnětly kdy písmáků rod?

Vír bludiček – dědictví mozků,

co třeštily z temnot a psot?

Snad k černému života chlebu

lpí ve mně kvas tajemných vin?

– Ach, rod náš jen v kázni mřel tuhé,

rab zaleklý – děd, otec, syn.

Děs mučíren, popravišť, poustek?

Pec topí v tmách pekelný žhář?

Vnuk písmáků k bibli se vracím,

z blan plane vstříc Kristova tvář.

S ním v stopách dědů jdu do Emaus na pouť

z běd v naději úkojných něh – –

Proč bědě dnů očistcem planul

vstříc pekelných žaltářů žeh?