LIX. Úvod.

Dej mi nadzemský cite, dej do mysle,

Bych slovem vroucím zachoval se vlasti,

Lásku bych získal zmužených zdařenců,

Hlúzy nenávisť.

Jen se zas osměl na venek vystoupiť

Můzo upřímná, tvoje roucho skromné

Buď si odporné titěrek milencům

Marně pověstným. –

Jestli v úrodné podaří se půdě

Zrnku nádějný založiť kořínek:

Ha! co les bujný chvěje tam potomstvu,

Okrasa vlasti!

Chvála v rozdvojné duši čin budívá,

Cestu zastoupí hana práci marné,

Pevně však kráčí, hledě jen ku cíli,

Čin samorostlý. –

Ať se básníkův nehodím do počtu,

Jméno v písarském cechu mám nezvučné;

Jen kdy příspěvkem podanou Slovanstvem

Úlohu zmenším!