Lízinka.

Lízinka – ach, to je děvče!

To je růže rozvitá:

Mléko, krev – jsou její tváře,

Z očka plane nebes záře;

Kdo ji spatřil, kdo ji zná,

Hned se mu o ráji zdá.

Lízinka – ach, to je děvče!

To je rajské stvoření;

Promluví-li, neb zazpívá,

Jako stříbro to zvonívá;

Dech její jest – koření,

Usta – kvítků spojení.

Lízinka – ach, to je děvče

Jako z větru utkané!

V chůzi, v tanci jen se snáší,

Vděky, kam se hne, roznáší,

A to vděky neznané,

Půvaby nehledané.

Lízinka – ach, to je děvče!

To je anjel vtělený:

Dobrá, vlídná ku každému,

A pobožná k Bohu svému;

Když poklekne k modlení,

Každý by se modlil s ní.

Lízinka – ach, to je děvče!

To je Češka upřímná:

Nestydí se mluvit česky,

Ach, jak jí to sluší hezky!

„Oni“ nikdy neříká,

Každému hned zavyká.

Lízinka – ach, to je děvče!

To je blaženosti chrám!

To-li děvče nedostanu,

Radši mládencem ostanu;

Ve věnci se pohřbít dám,

Sám a sám – ach, sám a sám!