Ljudevít Štúr.

Lítá orel, lítá

nad tatranským sídlem,

nedoletí – nedoletí

pohromeným křídlem.

Už se od oblaků

nad dolinou krouží,

hlava jeho poraněná

už na lože touží.

Sleťte se, vy mladí

od Tater orlíci,

osvěty co po své vlasti

roznášíte svíci!

Sleťte se, Rusálky,

slovenské děvice,

co matičce milované

vijete kytice!

Už ty zraky hasnou,

a Slovensko pláče,

že to srdce mládenecké

v prsou už neskáče.

Připravte mu lože

vykládané květem,

by se loučil bez žalosti

s celým rodným světem.

Zapějtež mu, dokud

mladé srdce bije:

S Bohem, bratře! ještě naše

slovenská řeč žije!

Už dolítal orel

křížem na Pohroní

a nad hrobem Ljudevíta

Slovák slzy roní.