LlV. Velikonoce. Z vesničky blátivá cesta;

Velikonoce. Z vesničky blátivá cesta;

spěchají lidé do chrámu na konci města,

z něho přes hodné tři hony

zvou k sobě lid jeho zvony.

Po cestě zbožní se vlní,

chrámový prostor se plní.

Dva, kteří v doufání věří,

stanuli u chrámu dveří,

s jasnými ve tváři hledy:

dívčina bílá, hoch snědý.

Združené jejich jsou paže,

pan páter o pekle káže,

kde hříšný bezbožný lid

na věky ztrácí svůj klid,

kde vykoupení není

z věčného zatracení!

Venku je živo, smrt v chrámě,

hoch s dívkou stiskli si rámě,

potají z chrámu se ztrácí,

ven v slunnou nivu se vrací,

po zkvetlém vřesu

spěchají k lesu.

S vysoké zelené jedle

s družkou svou po boku vedle

do lesa volá kos:

Vesel se, kde jsi kdos;

z doupat a skrýší ven,

radostný zavítal den,

kde nářku a stesku není;

přišel den vykoupení!

Hoch objal dívku v půli,

ona se k němu tulí,

tisknou si ruce vždy více,

úsměv jim pozlatil líce,

jarní je sdružila doba,

šťastni jsou oba.

Z kostela přes pole, hony,

plačtivě hlaholí zvony.

V lese drozd zpívá a jásá,

kol kolem zelená krása;

daleko v slunci je víska.

Hoch s milou ztrácí se v lesa dálku –

jaro jim píská

na píšťalku.