LOĎ.

Jak půvabně je vyzdobena

na dálnou cestu nová loď;

hle, každé lano, každá plena

zdá volati se: Juž se brod’!

Ven zajeď v moře smělým čelem,

čím odpor tobě kotvový?

Zda zmůže tě kdo v světě celém?

Leč vlny dí: „Kdo ví, kdo ví!“

Kdo ví? Snad vy jen, vlny vzdorné,

jež šplounáte vždy svou? Juž dost’!

Zda zřela nitro divotvorné

té lodi vaše ješitnost’?

Zda znáte sílu mocných boků

a nádní pancéř kovový,

tu bystrost’ v střelce, jejím oku,

ta křídla kol... „Kdo ví, kdo ví!“

Nač pochybnosti, babky siné?

Juž vizte, jaký štíhlý trup!

Pás oceli se kolem vine,

a stožár? Toť severní dub,

jenž viděl boje polobohů;

stěh jeho, plachty, lanoví

a supot námořního rohu

vše přemohou... „Kdo ví, kdo ví!“

Vždy stejně! Proč pak závidíte

té lodi ladných vnad a krás,

proč vždy to temné „kdo ví“ díte,

proč plvá na ni každá z vás?

Vždyť nevěsta to, plná vděku,

jež k oltáři se hotoví,

jí kyne život mnoha věků

a radostí... „Kdo ví, kdo ví!“

Juž mlčte, Pontu divé dcery!

Proč odmlouváte ze všech stran

Má člověk plouti bez důvěry

v ten život: kalný ocean?

On zvítězí!... Ať co chce praví

pán tvorstva, vždy mu odpoví

vln potměšilých siné davy

své záhadné: „Kdo ví, kdo ví!“