Loď času.

Daleko přes moře života odnes nás člun

při planém horlení, při lkání ztrhaných strun,

od mládí přístavu bouři nás odnáší vstříc,

a já se s mladosti pobřežím neshledám víc.

Od dětství otčiny když mne tak osud pryč hnal,

smuteční pochod jsem v cestu své bolesti hral,

vlny v to hučely posvatný, velebný řev,

moře se pěnilo jak teplá, rozlitá krev.

Zapalte pochodně! Z uprchlých jinošství dob

zbývá nám na břehu novém jen hledat si hrob.

Do dálky stonati můžeme, rváti si vlas,

ale přec v posled jen hrob čeká na břehu nás.