LOĎ V JEZEŘE

Loď s plachtou bílou trhá pyšně

v šíř zlatou přízi vodních pěn;

tam loutna výskla sotva slyšně,

neb tÓn hned vlnou umlčen,

a dřív, než zhlédnout ještě bylo

blíž u kormidla dvojí stín,

přes vodní klín

se celé vidmo oddálilo.

A teď už jenom bod je bílý

ten plachty trojhran titěrný;

spíš nápadno, jak racek pílí

přes vodstva rozkmit nádherný,

spíš hvězdou, kterou střikne pěna,

když na houpačce blankytné

se překmitne,

je ostražitost přivábena.

Pryč od všech zraků unášeni,

svou sloku lásky čtou ti tam,

co literka, se v duhu mění,

co verš, svůj v slunci smáčí plam,

a čtou tak lačně, jako zchytra

své pokladnice zkoumá jas

jen v noční čas,

kdo oň se bojí z plna nitra.

Sám všechen svět, kde smysly slábnou

hrou sfér, tou vůní, zářemi,

když pyšní se být vazbou vábnou

a zlatou sponou při zemi

té jejich knize v nebi sněné,

jen vazbou, která sama již

je zázrak spíš,

čím teprv čtení rozečtené!