Loď v oceanu.

Ocean bouří, slunce v krvi vadne,

chtěl onu loď bys dostihnout,

k černému dnu ji strhnout v trosky chladné?

Ó nech ji plout!

Opilá potácí se v bílých pěnách

a dumá o palácích, o Sirenách,

o lustrech slavnostních a vavřínech. –

Stožáry tančí, srdce její buší

fanfárou světa, – ach jí nevyruší

ni bouře divoká, ni moře vzdech. –

V těch spirálových snech i ty ji nech!

Majáky svítí vlnám rozhněvaným,

tmám zarmouceným, polekaným,

vzdychají bóje zpěv zelených rout,

jež urval proud, loď v modrých brázdách letí,

ó nech ty ptáky pěti, mraky buráceti,

ó nech ji plout!

Ať pluje klidně dál, ať hvězdy kanou

jí na prsa, jak řádů zlatých blesk,

ať begoniemi jí plachty vzplanou...

ať mine útesy nesdílných stezk!

Zapadá slunce. V moře, dálku, nebe, vzduch

loď mizí, racek z věnců červánkových vzlét

a zase pad’, – loď ztrácí se a spousta zlatých stuh

plazí se vodami. – Loď kývla v modru naposled,

a Ty a Já? Proč úzkost žlutých pout?

ó nech Ji plout!

Což nejsme šťastni? Ty a Já? My jedno. Není více

bledého přízraku. Fialek soumrakem

hledíme k rudým tonům, doufajíce

v tak mnoho. A tak mnoho máme. Zázrakem

jsou naše západy. Tak možno utonout

v hýření horkých růži purpurových,

omdlívat vůní keřů muškátových –

podivných keřů! A být jedno! – Což nám loď,

ó nech ji plout!

Ne, ani stín. Ať pluje! A mne vysvoboď

z prokletí, dej mi závrať klidu. –

Což nejsme šťastni? Ano, ano, strašně tím –

Já – Ty, že tak jsme jedno, jednu bídu

řetězem táhnem, jednu rozkoš, rozpjetím

jediným splynem s koncem. Spočinout

na chvíli v rudých západech. Smrt pít a žíti, –

A vše je mimo nás – oblaky, loď – kdes jdou a svítí –

ó nech je plout!