LOĎ

Loď ztroskotaná vnořila se do hlubin,

a spěchal měsíc, ticho modlilo se,

a jako řetěz potácel se ustrašených lidí stín,

až na břeh dopadli jak ponořené květy v rose.

Prsteny ke dnu padaly, a lidé zachránění

se chvěli jako písně bezbolestné znění,

loď klesala a mizela, stožáry bledly,

a ruce bílé k popelavé obloze se zvedly,

blouznila srdce o hloubkách a výších

tišších a tišších – – nejtišších.

O těch, kde divní žijí tvorové a není světla

a křídla pro vzlet nevykvetla...

A ztroskotaná loď? Jí není již. Jen skutečnost, že byla

a utonula, ční kdes na obzoru

azurných vidin, – stožár němý, zasmušilá

mátoha Štěstí. Není sporu,

jest pouze žal a smutek krajin bleskem zasažených,

ostrovů osamocených a srdcí potopených.

kalichů kouzelných a marně zdvižených –

tišších a tišších – – nejtišších...