LOĎ.

Kdys vedle dveří krámku, kam tři schůdky vedly,

se pyšná loď objevila. Reklamní svítil jí plakát,

linie Hamburk-New-York. Právě se vlajky zvedly,

šroub pracoval, vzkypěly vlny, z komínů kouř se zdvihal

výš, nad hlavami lidí a lodníků, modré nebe žíhal...

Ruch, nepokoj, pohyb, pak odplutí. A já denně snil

tu před touto lodí. Neb denně mé srdce musila lákat

svým cizozemským kouzlem a její bok se vryl

v mé děcké srdce, i plavba ta tisíce tisíců mil.

Až přes oceán jsem Kolumba veleti slyšel. Teď za daleký

zřel shlížet jej obzor. Teď z Kanárských ostrovů zkřeky

já slyšel přepestrých ptáků, křivozobek i opic,

břeh rejem indiánů až do zlatova hněd’

a zelených vegetac země v modré dálky se topíc

mne zvala a zvala a já jsem se denně musil chvět a chvět...

A všech těch vzpomenuv přátel svých děckých hodin,

ztrávených v chalupách nízkých, jež se již rozpadaly,

všech, odpluvších do Ameriky, těch všech, kdož se mnou si hráli,

i úsměvů jich a všeho, co dali mi, dobrých slov neb malých

všech dárků jejich, ať hnětýnek, koláčů okoralých,

sčesaných jablek, neb všeho, co vzácností bylo těch rodin:

že dovolili mi pohladit ovečku, svolení dali,

bych zaplet jim na stavu přízi, neb roztočil kolovrat,

neb otočil brusem, neb popohnal dobytek bičem,

a potom se pochlubil všem, proč měl jsem je tolik rád...

A často tenkráte

já pod borovicí vždy usnul a sladce jsem snil,

tou lodí rozrušen skladnou, že únavou zajaté

mé smysly sen vášnivých žádostí víc jen roztesknil...

I zdálo se mi, se sousedem chudým, jejž tolik mi bylo milovat,

jsem do Ameriky odjel, tam zbohatl s ním a vlád’

tak velikým množstvím zlata a stříbra a drahokamů,

že všecko jsem zkoupiti mohl, a byl-li kdo ubožák,

neb plakal-li někdo, neb zatoužil biskupy mít i krále,

já koupiti moh’ i to, a lidičky, věřte, tak

já pomáhal všem,

a s ptáky a hady a krtky a s tvory nejnižšími

a s lidmi nejubožšími

já kamarádil a měl jsem je stejně rád,

a těm,

co neuměli ni číst, ni psát,

zvlášť oddaným služkám a stařenám, starcům schouleným

a chůvám, které bych dobře měl znát,

neb cikánkám, jichž jsem se bál, neb žebrákům Istným,

že žebrají o lásku boží neb o sousto a zatím v taji

si krádeží nebo psí pokorou pomáhají,

všem, všem, všem

já rozdával zlato a stříbro a drahokamy

a z rukávu sypal jsem bohatství své a přestávkami

já nabíral nové. A na tu práci

jsem známé své vodil se dívat, své všecky drahé

a všecky kluky zvláště a košiláče nahé...