LODI

Na vlnách dřímá zámořský parník,

s paluby světla

v neklidném temnu plaše se lesknou

na vodní pláni.

Na lodi ticho, usnuli všichni;

jenom stráž chmurně přes okraj hledí,

kterak se v hloubce ke spánku chystá

obrovské moře.

Z temna se noří koráby touhy,

věnčené květy, v obdivu davu,

které hlaď mořskou

zvlnily z jitra v naděje vánku,

cestou však bouří zraněny leží

na tesech skalin;

zákeřné lodi, lupičů hnízda,

pod černou vlajkou s umrlčí lebkou,

věštící z dálky zkázu a nářek,

smělé jak orli, rychlé jak vichry,

výbojné, mstivé,

jejichž zlá srdce posléz’ klid našla

v náruči hlubin.

Zklamání lodi, s jízvami v boku,

příšerné vraky, jako zlý přízrak,

na nichž se mužstvo u stěžňů tísní,

zvedajíc ruce bezmocně k nebi.

Ale v své skrýši

hoví si Moře,

chapadla jeho

vlní se hrůzně

po novém lupu...

Na vlnách dřímá zámořský parník,

varovná světla

v osudném temnu plaše se lesknou

na vodní pláni.