LOĎSTVO SNŮ

To byla dnes má noc:

já hleděl ve kraj němý.

– Volali o pomoc,

kdo pluli peřejemi.

Neklidné moře je.

Je silné větry vzduly.

Zřekli se naděje,

kdo do peřejí vpluli. – –

Já rahna slyšel praskati

a poděsil se náhle:

hlas svůj jsem slyšel volati

o pomoc, a tak táhle...

A bázní jsem se ještě chvěl.

Klid noci děs můj zvrátí.

– Já nad tisícem loží zřel

snů plachty napínati.

Horečné ruce viděl jsem

upevňovati lana.

– Snad se stožárů shlédli zem,

jež slavně přivítána...

Jak znaveny jsou ruce mé...!

Hvězd záře zvolna bledne.

– Však žádné moře nepojme

snů loďstvo nedohledné.

Běl vzdutých plachet vlní se

v bouřlivém vlnobití.

– Žel, že to loďstvo musí se

v mhách rána roztříštiti...!