LOGGIE V LIBOSADĚ.

Stromovím bělá se loggie

omšená, zjizvena věkem,

vlašťovka prolétá oblouky

v popěvku krátkém a měkkém,

kvetoucí větev se nahýbá –

v zvonečku ukrytý plamen,

setřásá na schody rudý pel –

květem svým věnčí ten kámen.

Jindy se rozkvílí vichřice

u večer pozdního léta,

oblouky, schodištěm do vnitra

lístečkův přívaly metá;

naslouchám hudbě té divoké,

duch do ní noří se zmámen,

květem svých planoucích, vroucích snů

nadšeně věnčí ten kámen.

Obloukem dívám se v hlubinu

zarostlou keři a chvojím,

nad hlavou zpívá mi ozvěna,

mech kryje dlažbu, kde stojím,

jasmínu dech těká okolo,

pod skrání žár cítím, plamen:

kéž písní ohnivou oživím,

ověnčím bílý ten kámen...