Lola.

V nervósním loubí městského parku

scházeli jsme se s hořícím srdcem.

Jen někdy moje bojácná ruka

přitiskla její k chvějícím ústům.

Však v jejích zracích hořela žádost,

a její malá ňadra se dmula.

Proč jsem jen tehdy odvahy neměl!

Vždyť mne přec často pohledy zvala.

Proč jsem jí říkal vylhaná slova

a její dlaně tiskl jí chladně,

když žhnula touhou po mojí krvi?

Ach, dneska, dneska bylo by jinak!

Ona je vdána. Smutný to život.

A já jsem bohême... Básník a tulák...