LOM.

Byla noc, byla před křížovými dny...

Válely se mraky po obloze tmavé,

krajina zela propastmi...

A úzkost duše, jíž cíl není známý,

a jež se děsem chví

na bludné pouti strachlivými končinami –

úzkost mé duše kdo vypoví? – – –

Přítomnost hmotná země pracující...

Syrově studěl její chlad...

A v dálkách oči žlutě fosforeskující...

Byly to hvězdy? – Okna chat? – –

Místy se stříbřila ve mracích rýha bledá,

do korun stromů vrhla přeludný svůj lesk,

jak pohled milenky, jež milencův hrob hledá

a padá v beznaděj a stesk.

Sta zvuků rostlo, vlnilo se kolem,

kdes v lukách potok lkal –

šept větru v osení, jak šel by někdo polem

a vzlykem naříkal...

A náhle úzkost nesmírná mne jala,

jak slepce blízko zdi –

jistota hmatatelná těsně u mne stála

a řekla mi: „Jsi vedle propasti!“ – –

Míjela chvíle ponurého děsu...

Tělesnost zmizela... Byl prostor, duše má...

Zněl jasně z dálek hluboký huk lesů,

a ještě hlouběj’ zazvonila tma:

Proklatě vlínavě, jak tenký šelest hada –

tisíci nárazů –

jak drobný písek, jako ssuť, jež padá

v bezedno po srázu...

A vůní trnek zavolala ke mně,

klečitě vzrostlých v strmých stěnách skal –

odkudsi z hloubky oddechla si země,

a prostor zasténal...

Byl němý, velký, výhružný – a přece

jsem cítil najisto: je přítel můj –

vzduch vibroval v něm, a jak vlny v řece

se k sobě řadilo úzkostné „stůj! jen stůj!“

Kam nyní? – V pravo? – Nelze; bázeň brání...

Na levo – zní nejhlouběji kvil...

Či v před? – Z tad vane mráz mi kolem skrání –

a zpět jsem nikdy nechodil!

Bylo mi, jak kdybych převrácen byl v ruby,

a kdosi naproti mně civěl v tmách

a škodolibě syčel skrze zuby:

„Hó! Hochu, ty máš strach?“

Vztek ve mně rostl. Vždycky jsem se styděl,

když zřel jsem stádo bezradné,

netuše, že jednou stejný příděl

mně také připadne.

Palčivým studem svědilo mne tělo,

a krev jsem slyšel v žilách vřít...

Věděl jsem: nelze! – A přec se mi chtělo

vzdor na vzdor vykročit.

Hlava mne bolela; ptal jsem se sama sebe,

zda ponížení přežiji –

a celé černě zamračené nebe

jak jho jsem cítil na šíji...

A cosi lákalo: „Jen poskoč, já tě snesu,

třeba jsou černá křídla má,

a položím tě hebce na koberec vřesu

teplýma rukama.

Jen poskoč, neboj se – jen bázeň tebe mámí –

snesu tě pod rozkvetlý keř,

jen neboj se, bratrský vztah je mezi námi,

s důvěrou moci mé se svěř.

Mám všecka království a celé hory zlata,

svět celý otrocky mi platí daň,

moc každá tříští je a v moci mé je jata,

jen, hochu, skoč a nastav dlaň...“

Byla to nevíra, co ve mně promluvilo...

„Svět celý mám,“ jsem v odvet děl. –

„A moc? – Ó, moci víc, než milo,

bych mohl mít, kdybych ji chtěl.

Já počkám,“ řekl jsem a zapřel nohu

před sebe pevně v zem –

„a je-li libo ďáblu nebo Bohu

mi cosi zjeviti – zde jsem!

Já počkám každému, ať Bohu nebo ďasu;

víc nestane se, než že srazím vaz –

já počkám, neboť věru dost mám času

poznati, kdo z nás!

Ať třeba za týden anebo za hodinu

žeh slunce hory ozlatí –

koho nevidím, já k srdci nepřivinu

– a mohu čekati...“

Zadumán stál jsem, myslil o národu,

přemítal o vlasti –

až začlo bledě svítat na východu

v daleké oblasti,

zkad táhly mraky nabobtnalé vláhou,

jež spadnout toužila,

by zemi vyprahlou a srdci drahou

do jara svlažila...

Tu poznal jsem, že stojím na pokraji lomu...

V něm na dně močál hnil...

Ztad lidé kámen vyvezli na stavbu domů,

a lom tu zpustlý zbyl...

Slepýma očima se kalně k nebi díval,

studený jako hrob –

v něm na dně keřík zakrslý se žalně kýval

ve hloubce dvou set stop.

Byl vzdor své hloubce ubohý, tak malý,

že z něho jitřní svit,

jenž nerad padl na hrot slizké skály,

zaprosil o soucit...

Teď stojím... Snad se ještě vrátí

myšlenky o vlasti...

Teď stojím, hledím bez závrati

do jícnu propasti...

Lom vyloupený, nahý, jenom žebra vidět...

Světlo v něm hnusem se zachvělo...

Míň bědný kdyby byl, jistě že stydět

by se mu zachtělo...

Kdos’ vzal z tad kámen a snad tisíc domů

si kdesi postavil...

Já stojím na pokraji studeného lomu

a šeptám: „Ty’s to byl?“

„Můj ubohý a slepý, ó, jak líto je mi

mé noční úzkosti, tvých nahých skal,

i osudu, jenž marně v tuto zemi

tě na čas přelétavý vyhlodal...

Tvá malost churavá mne, lome, bolí...

Deštivé přijdou dny,

a příval přijde, spláchne hlínu s polí,

a budeš úrodný...

Tak zdál jsi se mi býti v noci mnohem větší,

když stavěl jsem se v odboj proti tmám...

A zatím, hle! – Jen ty’s mé nebezpečí? –

Žel Bohu, že tě znám! – –“

To bylo, ano, bylo o prosebných dnech...

Válely se černé mraky po obloze,

vyl vichr lačně v propastech...

A bázeň lidská přeludy si přede –

strach velké oči má –

jemu je ohromné, co den přinese bledé,

a stokrát větší je, co kryje tma...

Za noci každý mrak je sídlem blesků,

i když by zemi svlažil rád...

A jitro změní vše k našemu stesku,

či k veselosti snad...

Však úzkost duše, jíž cíl není známý,

a jež se děsem chví –

na bludné pouti strachlivými končinami

– úzkost mé duše kdo vypoví? – –