Loni a letos.

Zas jako loni... pouze mody jiné

a jiní se zas našli do párů,

leč přece mnohý známý úsměv kyne

v té promenádě našich boulevardů.

Jen jedněch očí pozdravení vlídné

tam nekmitne mi letos nikdy víc

a té tam oko nikdy nezahlídne,

jíž s růžemi jsem loni chodil vstříc.

Parasol její rudý nikdy z davu

mi nekmitne, jejž zřel jsem do dálky,

když zpívati šla denně do ústavu

a za růži mi nesla fialky.

Ji vidím ještě po mém boku jdoucí

s tím vědomím, že jiné zastíní,

jak časem na mne vrhá pohled žhoucí

a na sebe zas jiný do skříní.

Jak ví, že vše jí roztomile sluší

i u živůtku těsné rukávy,

a povídá, jak s celou svojí duší

se zastala mne někde u kávy.

Já směji se, když slyším, její teta

jak na poety všecky dívá se –

leč milou mou zas baví toiletta,

jíž zastínit chce družky ve kráse.

A říká, jaké barvy sobě volí

k těm šatům, jež si chystá na zkoušku,

že ráda chodí do operní školy,

kde učitel jí říká „drahoušku“!

A povídá, jak nasmály se včera,

až vstoupily jim slzy do očí,

když vešla jejich přítelkyně, která

si nabarvila křivě obočí.

Tak často v řeči nebásnicky vzletné,

co touha zatím v píseň vyrůstá,

jsme zvolna došli v šero naší Letné,

kde ret se mlčky přižeh’ na ústa.

A nad Hradčany když se barvil západ

i za dvojitou věží Strahova,

já opojený nemoh’ ani chápat,

že vše, ty oči, líčka nachová

a bílé čelo, malé ruce bílé

a ústa, která lásku znala jen,

to všecko, všecko v kouzlu divné chvíle

tak sám a sám smím líbat opojen.

To všecko dávno... I ta láska vadla,

když od severu chladný vítr táh’...

Teď milá má je někde u divadla,

já časem o ní čtu si v novinách.

Však nezávidím jí tam velké gáže,

ni potlesku, ni kytic, úspěchů,

když zpívá jako nejkrásnější páže,

až mladí páni jsou prý bez dechu...

Sám dále chodím zase ulicemi

a hroužím se u vírný jejich šum

a dívám se, jak jaro nese všemi

zas nové krásy novým milencům.

A dívám se na nové jarní šaty,

na kloboučky a modní paleta –

a časem jen jak vítr jedovatý

mi upomínka v duši zalétá...

Vše jako loni... pouze mody jiné

a jiní se zas našli do párů,

leč přece mnohý známý úsměv kyne

v té promenádě našich boulevardů.

Jen vy nejdete, slečno, nikdy kolem

s tou září v očích, jež jsem tak měl rád,

s tím červeným, tak drahým parasolem,

jenž tiše zašel z našich promenád...

Tak vzpomínám, jak chodili jsme spolu...

A pouze jeden, slečno, pochopí,

bez červeného toho parasolu

jak smutny jsou ty naše Příkopy...