LOPUD

Na moře azuru jak modrý leží sen,

pod slunce polibky se koupe v zářném jase.

Na moře azuru jak modrý leží sen

ten ostrov tragický v své bukolické kráse.

Toť věčná ekloga, již Virgil miloval:

ovečky bělostné a černé, chundelaté,

zetmělé cypřiše ze šedých rostou skal,

na moři reflexy jsou stříbrné a zlaté,

a řek bys, že bůh Pan se musí objevit,

na syrinx zapískat pastýřskou melodii.

To moře šplouchání, to smích je Nereid!

Zde přece Faunové a Oready žijí!

Zde v nocích měsíčných přec nymfy tančívají,

zde v záři luny zřít jich ladné linie

se míhat po trávě a v olivovém háji

a mizet se smíchem, kde houstnou pinie.

Však Pan se neozve ni faunů bujný křik,

smích Dryad, Oread zaražen zaniká,

a moře šplouchání zní jako tichý vzlyk:

Ty břehy viděly umírat básníka!