Lord Byron v noci po svém rozvodu.

Tak i to překonáno – Bože můj!

Tak chladně, příkře, skoro vypočteně,

a nikdo nevztáh’ dlaň a neřek’: Stůj!

Dnes vím, jak málo může být muž ženě.

Teď přijde poušť a noc a dlouhý sen,

a všecko nic jest, minulosti bájí,

sám, docela sám; zničen, opuštěn...

Jak těžce oči v sen se zavírají!

Teď ironie, pomluva a škleb

nad životem „Vae victis“ hlasně křičí,

žerď vzteku svého zarážejí v leb

a vše, co svaté, deptají a ničí.

Já umlkám... Ne, vzchop se, duchu můj,

a ukaž světu, kým jsi, kdo tě snížil!

Však lépe mlč – jak Napoleon stůj,

když cestou na Elbu své ruce skřížil.

Jsem poražen, a chtěl jsem dobro přec...

Krev stud mi může nad tím ve tvář vehnat,

však vím, kdo ponížil mne, na konec

že bude rád mne mít zas a mně žehnat...