Lorecký ze Lkouše.

Šamonické zvony pěkně vyzvánějí;

sedlákům je běda, páni – ti se smějí.

Ke kostelu z dvorce jedou slavné křtiny,

Lorecký ze Lkouše má dva statné syny.

Ke kostelu z dvorce kočár za kočárem,

pan Lorecký plesá nad tím božím darem.

Myslilť, že již musí umřít bez dědice,

a teď šťastný otec vjíždí do vesnice.

Aj, tu zastoupí mu cestu mužů řada,

rychtář Petr Dulík v uzdu koňům padá.

Širák sklání k zemi, však než řečnit začne,

Šamonický zeman svraští čelo mračné.

Křikne na kočího: ,Zmrskej toho chlapa,

dál jeď, ať můj hřebec v prach tu luzu sšlapá!‘

Ale Petr Dulík odstrašit se nedá,

uzdu nepustí víc, dále svůj hlas zvedá:

„Bůh dnes na tvém rodu ukázal své divy,

budiž, pane z Lkouše, rovněž milostivý!

Slev nám na robotách, slev nám na desátku,

vždyť žijeme stále jak o velkém Pátku.

Žijem v dření, psotě, v tísni, trudu, mdlobě,

smiluj se, jak bůh že syny dva dal tobě!“

– ,Ano, dal mi syny,“ – Lorecký zle křičí,

„vychovám je, na vás aby byli biči.

Bych tvou zkrotil zpupnost: rode zlý a líný,

proto ku pomoci bůh mi dal dva syny.

Najednou dva dal mi na vás do zásoby,

máte-li zlé nyní, horší přijdou doby,

až mé děti vzrostou. A teď z cesty, cháme,

pozor, ať se více spolu neshledáme!‘

Pustil Dulík uzdu, s druhy ustoup’ stranou,

zrak mu divě šlehá, tváře rudě planou.

Rty se třesou řečí výmluvnou ač prostou:

„Na biče tvé děti jistě nedorostou.

Nebudem se dále na svého dřít kata,

záhy posekáme ta tvá bičišťata.

Nebudem přec supy na své děti živit,

v pokoře se plazit, hrbit šij a křivit!“ –

Šamonické zvony bouřně vyzvánějí,

pánům dnes je běda, sedláci se smějí.

Dvorec zapálený, nádvořím krev proudí,

na zvráceném sudě Petr Dulík soudí.

Před ním trčí vidle, odznak selské síly,

a k nim zástupové ku přísaze pílí.

Pod nimi cos v krvi mokvá v hrůzné změti:

Šamonický zeman a s ním jeho děti.