Loretánské zvonky. (II.)

Loretánské zvonky smutně zvoní,

a má hlava na ňadra se kloní;

vzpomnělť na Tebe jsem, Jene milý,

a mé srdce jako dítě kvílí.

Když jich hlasy ondy v hruď nám tryskly,

němě s druhem druh jsme ruce tiskli,

a ty, na mne upíraje zraky,

děls: „Slyš, pějí lidu, pějme taky.

Moje máti v podvečerním čase

anděl páně při nich modlila se,

o kéž česká údolí i stráně

věčně věkův chrání anděl Páně!“