Loretánské zvonky. (III.)

Šťastnější jsem, milý Jene, byl,

než jsi v rakev hlavu položil,

a svůj ret když tvým jsem zžehl rtem,

jásal jsem, že též jsem básníkem.

Když jsi políbil mě v bledý ret,

vystih’ jsi mé duše ptačí vzlet;

„Snivý hochu,“ děl’s, „znám duši tvou,

víc než člověkem jsi poetou.

Střízlivěji na plachý hleď svět,

nechceš-li zlým klamem sšedivět

a být loutkou zjevů přeludných;

člověkem být, vrch buď tužeb tvých! –“

Vše to tam, už kloní se můj den,

z chorých ňader vzlétá trpký sten:

Snadněj v rakev složí hlavu svou,

kdo víc člověkem než poetou!