Loretánské zvonky

Čarovné hudby,

odkud zníte mi

sladce a vábně,

ze sfer nad zemí?!

Vábně a sladce,

z dětství vzpomínek

jako by pramen

živý v duši tek’,

jako by s oblak

příval světla dštil,

že jsem se v dálky

všechen roztoužil.

Srdce mé celé

jako v plameni,

oči mé vlhnou

v rajském vidění.

Ó zpět, ó zpátky,

život jinak žít,

dětství pel s duše

nikdy nesetřít!

Ve hloubi zraků

zář mít naivnosti,

v hloubi zas srdce

zápal zbožnosti.

Umět se stulit

Bohu do klína,

jak v loktech matky

dítě usíná.

Ať letí život

kolem zběsile,

nestárnout duší,

srdce nikdy mdlé!

Zahořet vroucně

v každý ideál,

stavět své cíle

v skvoucí nebes dál!

Cítit se sbratřen

se vším, co tu je,

se vším, co v lásce

s Bohem slučuje.

Přírody oddech,

květů sladký div,

potoka zurkot

naivní v stínu jív.

Skřivánků zvonky,

laní něhy zjev,

šepoty listův,

tepot mízy z dřev.

V zázrak se žití

celý ponořit,

zdiveně hledat,

za vším, kdo tu skryt!

Tušit jej dětsky,

ve mžik chopit jej,

s jiskřícím zrakem

zajmout nejvroucněj’.

Tušit jej v štěstí

blaho tajemné,

oddaně ve zlu

jak jde podle mne.

U hlav mi sedne

v loži bolestném,

horečné oči

vlaží tichým snem.

Zázračné kraje

kouzlí v oblaky,

rozjasní zoří

smrti soumraky.

Červánkem vystře

hrobu temnosti,

blaženě projít

tudy k věčnosti.

Pak tváří v tvář!... Sen

přede zlatou nit. –

Čarovné hudby,

neustaňte znít!