Lotharovo přijímání.

Lothara krále postrach jímá,

že zbaven trůnu, v klatbu dán!

Tu hrozbu nese posel z Říma,

již vyřkl papež Hadrian.

By dbal své cti a svého rodu,

ač list mu napsal varovný, –

on souložnici Valderodu

přec pojal místo královny.

Víc neodolá vášni svojí,

byť hrozil jemu papež sám!

Však o svůj trůn se Lothar bojí.

Co počne? – Zvolí lež a klam!

Z řad šlechty volá věrné druhy,

jimž souložnictví bylo vhod,

by v cestu na italské luhy

je přibral sobě za průvod.

A v rytířstva i panstva sboru

již míjí Franků dědiny, –

nechť papežskému svědčí dvoru,

že souzen má být – bez viny!

Dav na kolenou hlavy sklání

před nejsvětější svátostí;

dnes Lotharovo přijímání

jej z klatby trestu vyprostí.

Již v moři světel oltář září,

král s druhy klečí v popředí, –

tu obrátiv se k jeho tváři

tak svatý Otec vážně dí:

„Ó mníš-li v pravdě o svém činu,

že smyšlený to ze msty děj,

co zvěst ti klade za tvou vinu, –

tož přistup sem a přijímej!

Však hoví-li tvá duše hříchu,

zlé vášni tělo bujaré,

než ruku vztáhnu do kalichu, –

ó vzdal se, – vzdal se, Lothare!“

Král zachvěl se... V té vážné chvíli

zří vinu svoji neblahou,

zří, kterak mnozí odstoupili

před Hadriana výstrahou.

Zří nad kalichem Tělo svaté,

kříž tiskne v zmatku na čelo

a „Non sum dignus!“ po třikráte

se v nitru jeho zachvělo...

Ač svatá bázeň v duši vzrůstá, –

zrak Lothar pozved’ nesmělý

a Tělo Páně v zrádná ústa

se svými přijal přátely.

A k zemi hlavu skloniv plaše

zpět kráčí v chrámu zášeří, – –

vždyť vzpomněl sobě na Jidáše

a na poslední večeři!...

Král jede z Říma v rodné kraje

– jeť dosažen již cesty cíl! –

a ve tváři mu úsměv hraje,

že nad papežem zvítězil.

Jej odměna teď hojná čeká, –

tu cestu svízelův a běd

teď nahradí mu náruč měkká

a Valderodin kyprý ret!

By skryl svou vášeň zraku světa,

dál věru on se postará! –

Však ruka Boží metlu splétá

nad hlavou krále Lothara.

Když vyjet hodlá ze bran Lukky

za směrem svého domova,

tu četným druhům otěž z ruky

v ráz béře – rána morová.

A horečka jim jazyk pálí,

jenž přijal oběť přesvatou, –

smrť bez pokání svědčí králi,

co svatokrádců odplatou.

Pln bázně král i jeho druzi

dál v trysku jede krajinou

a bled a zdrcen v dojmu hrůzy

žal v nitru cítí nad vinou.

Leč v Piacenze klesá k zemi,

řeč ztrácí – mrtev do pola –

a bez pokání Lothar němý

byl k ránu – chladná mrtvola...