Loučení labutí.

Slyš, co to zní za souzvučný hlas!

Zefír ho sem milolibě nese,

Plný milostného kvílení!

Snad to poslední zpěv labutí? –

„Milé skály, utěšené lesy!

Radostně jste srdce podjímaly,

Když jsem ploula na hladině řeky,

Když choť, při mne veslovavší, hrdnul,

Každé křoví do srdce slast lilo,

Každá trest a zpružná rákosina!

Vy jste rostly pro blahotu naši,

Všecko na vás zřelo s laskavostí!

Vy též stromy hrdé, věkovité

Viděly jste blahožití naše,

Když jsme své tam vyváděli plody,

Z nového se žití radující;

Tu jsme zcela blažili se v plesu!

O ty slunce, jaké plesné city

Budilo jsi v nás hned na osvitě!

Vítali jsme tebe vroucím zvukem,

Pěly oslavu tvou ptactva davy,

Vůní dmulo kvítí balšámovou!

Když jsi zašlo, podjaly nás trudy,

Jakby zhasnout mělo všecko žití;

Návrat tvůj nám vzkřísil nový život,

Mému choti nebudeš víc svítit,

Hlava klesla, zmizel podnět žití;

Běda! nemám tebe spatřit více!

Pokrm všecken se mně zošklivuje,

Všudy hledám laskavého druha,

Volám na něj upřímnými zvuky;

Více se hlas jeho neozývá.

Bol mě klíčí, rozdrtí mně prsa,

Vycházet tě slunce neuvidím?! –

Co to? podjímá mě nadechnutí,

Vidím ve osvitě nové příští,

Zřím zas chotě, patřím nové slunce,

Zjevuje se vyšší blahožití!

Cítím to teď, co si často řečil,

Vousatý ty muži, bydliv v skalách;

Ohlas opakovával tvou mluvu:

„„Není u vesmíru smrti žádné,

Božská jiskra jestiť živobytí,

Nemůže ta nikdy v světě zajít,

Blížíme se k nejvyššímu duchu,

Daleká tam, předaleká cesta,

Nežli dojdem nejvyššího stupně,

Nežli dojdem k tvořícímu svitu. –““

Nemýlí mě nynější má citnost,

Prsa jímá neukojná touha,

Pudí vřele po neznámé říši!

Pamatuji, co muž posléz řečil,

Obrácený k nebi v důvěrnosti:

„„Stojím osamělý, večer hrká

Žití mého, jej jsem nepochopil,

An se jevil v okouzleném svitu.

Přepodivný, tajemstlivý plamen!

Již se hrkem půlnoc na mne valí,

Nebojím se, šerá noci, tebe!

Svítilo mi jiné světlo v duši,

Naplnily nadějí mne hvězdy.

Oko rozumu mír věčný ducha

Pochopilo, jistí neskončenost!

V svitu pluje, jiných dojdu krajin,

Cítím nový porod, svit se kmitá

Jitřenky té nové!““ – Klesna dokonal.

Nejsem marně nadešena touhou.“ –

Též ta hlavu sklonila, zpěv dozněl:

V duchu však zní ohlas temné věštby.