LOUČENÍ NA VŽDY.

Slyš, dcero předrahá,

jonáku, slyš,

slunce dnů starcových

zapadá již;

duch touží k domovu,

ve hvězdný luh,

neplačte, chtělť tomu

nebeský Bůh.

Žaly a trápení

prchly jak sen,

blahem vás obsypal

jediný den,

spolu se vrátíte

v otčinu zpět –

mládí chce do ráje,

do hrobu kmet.

Všecko se zjinačí,

myslím, že dnes –

líp je, kde myslivnu

objímá les;

lépe tam pod klenem,

kde zpívá drozd,

já tu však zůstanu,

žil jsem juž dost!

Pěkný mi zbudujte

v jasanech hrob,

jak kurhan hrdinův

zhynulých dob;

vysoký pahorek,

pod hlavu prsť,

jíž z luhů oteckých

vzal jsem si hrsť.

Tak mne tu nechejte,

stáří chce spát,

zpívat’ a vesel být’

ten, kdo je mlád,

bylo a bude tak

po všechen čas,

Pán Bůh Vás opatruj

žehnej a spas!“

„Bože náš, tatíčku,

nemluvte tak,

hruď hoří plamenem,

přetéká zrak;

ňadrech to burácí,

krvácí leb,

jako by do skrání

vráželi hřeb.“

„Všecko se zjinačí,

zanikne vzdech,

dřív než se obnoví

na skalách mech;

všecko se vyjasní,

nechte jen být’,

kdy nás čas zavolá,

musíme jít’.

Srdce se sevřelo,

chvěje se, slyš,

vázne a staví se –

naposled již

s Bohem!...“ Vzdech z hluboka,

přimknul se zor...

slunečko zapadá

za čeřen hor.

Vzkřikli a zaštkali,

zakryli tvář;

nad hlavou starcovou

kmitla se zář;

kmitla se, rozlila

po síně zdech,

za ní pláč po kraji

od lidí všech. –