Loučení přátel na cestu se vydávajícých.

Vzhůru bratří! posylňtež se,

Již se rozejdeme,

Vlast jest těžkoť opustiti,

Musýme se vypraviti

Do daleké země.

Přátelé k nám přesmutní jdou,

Odebrati se chtíc,

S ními nás tak mnohé svazky

Sjednotili vroucý lásky,

Neuzříme jich víc.

Teď již synu posledníkrat

Žehná otec milý,

Matka ruce zalamuje,

Bratř, sestra hořekuje,

Všecko pláče, kvílí.

Do náručí padá milá

Miláčkovi svému,

Hořkým pláčem kropí líce,

Takliž nevidím tě více,

Ržíká smutná jemu.

Tesknoť každému jest srdcy,

Bubnuj bubeníče,

Zabubnuj nám marš ten smutný,

Loutnáři své vemtež loutny,

Hudiž hudebníče.

Přátelé již buďte zdrávi,

Nevidímli víc vás,

Pomněte, že naší lásky

Věčně trvat mají svazky,

Bůh vždy bude při nás.

Do rukou svých na pomezý

Země nabéřeme,

Srdečně ji líbajíce,

Za pokrm jí děkujíce,

Nad ní zaplačeme.

Když pak plavec podlé větru

Plachty lodí spustí,

Tehdáž tiše odplyneme,

Boha všudy nalezneme,

On nás neopustí.

A když Tatry do modrého

Povětří se vznesou,

Rukou k nebi pozdvíhneme,

Země! bratří, zakřikneme,

Až se hory střesou.

Když pak náš lid na břeh vstoupí

Po přemnohé strasti,

S radostí sy zazpíváme,

Nebi slavné díky vzdáme,

Jsouce v nové vlasti.

Zde již jako Slovácy ctně

Budem živi v zdálí,

Aby všickni vyznávali:

Slovácy jsou hodni chvály,

Jsouce smělí, stálí!

A když zde se veseliti

Budem v společnosti,

Tehdy na vás vzpomeneme,

Z svých pak očí vylejeme

Slzy upřímosti.