LOUČENÍ S FLORENCIÍ

V tom městě Dantově verš jeden nezazní mi?

Je smutna duše má, jak předtuchami zlými

by byla svázána, a kročeji jen mdlými

jdu po ulicích jeho naposled.

Kraj s piazzi v soumraku lehkém zbled...

Zde živý člověk stín je nad mrtvými.

Víc živi oni jsou, již štětci svými

i dláty, pery znali vyprávět.

Zde začarovaný je, jiný svět;

chceš uniknout mu, víčky přivřenými

však stiháš dál opojný jeho let.

Dnes pochoval ses v hrobce Medicejských

a bílou vidíš noc a jitro unavené,

jak násilím by bylo probuzené

a v život nechtělo již pohledět –

a zítra pokorně se duše klaní

před Madonnami, které Angeliko,

mnich sladký, vídal ve svém odříkání.

A na chiostrech mrtví v snů svých sítě

jak mouchu v pavučinu zachytí tě.

Jdeš nad hroby, rozesněn dojmy svými,

a cítíš, duše proudy tajemnými

jak plní se; – vír větru unáší ji

a ti, již leží tu, jak dosud žijí,

a dílo vlastní srovnáno k té kráse

jak v popel pochybností propadá se.