LOUČENÍ ZVONŮ.

Vyzvánějte, zvony, na červené věži,

rozhlaholte ještě naposled svůj hlas,

vyplačte, co chvěje věrnou vaší spěží,

vyslovte, co bolí utlačeno v nás!

Naposled vás rukou třesoucí se houpá

zvoník s hochy, kterým úžas z očí zírá;

ku němému nebi vzlykot váš ať stoupá,

mluvte, máte volnost toho, který zmírá!

A zvony mluví vášnivě,

jak v žalobě, jak v modlitbě,

jak v svatém odhodlání.

Zvon Velký, jenž tu visel již

za slavných za pradědů,

jenž na prsou svých nese kříž

a slávu zná i bědu,

se rozkýval a v širou dál

teď duní věžní bání:

„Já byl jsem hlas, jenž volal vás

ve jménu Vykoupení!

To vykoupení ucítit,

jak přešlo v krev i kosti,

je v sobě ctít a hotov být

vše dáti vždycky za ně,

toť první příkaz Páně,

toť povinnost nad povinnosti

a větší nad ní není!

Však býti zvoncem vězení

má minulost se stydí.

Za velkou cenu koupeni,

nebuďte raby lidí!“

Vtom Poplašný se rozhoupal

a výkřiky své metá v dál:

„Ó, zmatek, zmatek, zmatek!

slyš betlemských pláč matek!

Těch požárů a dýmů!

Vchod k peklu horoucímu!

Krvavá světa lázeň.

Čin rekovný či bázeň?

Den horečnatých vizí.

Krev prolít svou neb cizí?

Hluk padajících domů.

Zničení! Proč a komu?

Třesk pout a šibenice!

Kdo zradil dřív a více?

Ó, boj a zmatek tuhý!

Ať není horší druhý!“

„Vykoupení, příkaz Páně.“

„V ohni, krvi nebes báně!“

Klekáníček, zvonek malý,

také v sboru nezahálí,

jeho Zdrávas smutně na nás

volá dnes do šíré dáli:

„K uctívání Nebes Paní

o Života vtělení

pěl jsem zvěsti – a teď nésti

mám kdes smrti běsnění?

Písní sladkou s Boží matkou

hlas můj dob těch vzpomínal,

dědů sbory pod prapory

na Turka když volal král.

A teď, děti, kam to letí

vaše šiky ve zbrani?

Kam jen jdeme, co tam chceme,

již i s Turky svázáni?“

„Vykoupení – větší není

povinností člověka.“

„Zmatek, zmatek, nářek matek!“

„Setmívání po klekání

a pout ještě daleká.“

A do směsi těch hlasů všech

teď umíráček žalně vzdech:

„Vašich očí, které zrudly,

Vašich duší, které zchudly,

moře slz jsem vyplakal.

Vašim dětem, kterým v dáli

bez jména hrob přichystali,

z domova jsem s Bohem dal –

ale kdyby, bídně zmožen,

národ měl být ve hrob složen,

to bych, děti, nepřečkal!“

„Vykoupení – větší není

povinností člověka.“

„Blízká smrt – pout daleká.“

„Zmatek, zmatek, spásy není.“

A jedna vřava bezmezná

teď z hlasů všech se mísí –

to bijí srdce železná

a slyší lidská čísi,

jak z hlasů těch ti mrtví tam,

co pod zvonicí leží,

svým odkazem tak mluví k nám,

svých zvonů věrnou spěží.

„Ó, živí, slyšte, zajisté

soud zdrcující o vás:

Již všecko, i nás dali jste,

teď zbývá vám jen provaz:

Zda chopí se ho Mesiáš,

by vyčistil vám stánek váš,

neb Jidáš, chmurných lící,

nad sebou zoufající?“ –

Tak mluví zvony, zvony jen.

A slyší němí s údivem

ti, co se dole tísní...

„Mlčíš!“ – a rána kladivem –

poslední křik, poslední sten. –

„Ty malý zbudeš samoten,

nás pomsti jinou písní!“

Tu hoši vráz se rozprchnou,

a zvoník sejde v chýši svou

a ve světničce bědné

nad kronikou si sedne.

Však slyš, tu s věže ještě křik

úsečně zvonek sanktusník:

„Ať vás nic nepoleká!

Jen před Bohem se kleká!

Přeletí krvavá horda!

Amen a Sursum corda!“