LOUČENÍ.

Dým rozlévá se po trati,

do mlhy okna rudě planou...

„Buď s bohem! Nechť on žehná ti

po celou cestu, na shledanou!

A jedno ještě: můžeš-li,

tak prosím, nikdy nemluv o tom,

jak smutně jsme se rozešli,

a jak nám volně bylo po tom...“

To šeptám tiše docela,

co nedočkavě pára ječí,

a je mi, jak bych slyšela

tě přisvědčovat vlídnou řečí.

A přece zrak tvůj divně blýsk’,

jak stlumit chtěl by zrádný nával,

má ruka měla teplý stisk,

a bílý šátek dlouho mával.

Tak proč jen? Proč jen? Dýmu mrak

se plazí podvečerním tichem,

a z něho náhle duní vlak

posupným, temným, těžkým smíchem.

A sotva jeho sípot ztich’,

a sotva vkročím do aleje,

ten groteskní a těžký smích

tam korunami habrů chvěje.

A do mé duše vehání

strach jizlivý, však dobročinný,

jenž vleče srdce k pokání

za nikdy nespáchané viny.