LOUČENÍ.

Zní lodní supač v rána chladu,

loď plout’ má k jihu od západu;

na přístavišti ruch a hluk,

a na sta ramen, na sta ruk

se v čilé práci tuží,

leč dvěma z davu vzdorem muk

hruď chvěje se a úží.

Jun javorem vzrost’, plným síly,

a děvče břízou, již si víly

za vábnou vyhlédnuly skrýš;

zrak její hvězdná nebes říš

a kštice jako zlatá,

hle, v náruč juna zdá se spíš

to lilie být jatá.

„Ó, neplač, osudu že zloba,“

dí hoch, „nás dělí na čas oba,

že moře klade mezi nás;

zda srdce loučí jaká hráz,

či živlové v své zdůře?

Kdo v nový svět jde, tomu snáz,

kdo trvá, tomu hůře!“

„Tvé sladké, chlácholivé řeči

a sladký ret tvůj blaze léčí,

a nad podušku tvá mi hruď;

nech sníť mne, drahý, neprobuď! –

Kéž věčný je to spánek, –

ó, chvíle rozloučení, buď

vrch lásky radovánek!“

„Ó, stiš se! Duši mně to zmoří,

jež nad svět celý se ti koří,

ó, vzmuž se, vzchop a vytrvej!

Těch žalů přemoz divý rej

a mysli na mne vezdy,

a denně v pozdrav lásky měj

zář první noční hvězdy!“

„Jen ještě jedno obejmutí!

Má duše nevýslovně smutí,

mé ňádro plno předtuch jest;

ty neznáš bezdných moře cest

a zloby jeho kvasu,

když divých větrů zbojná lest

vln zběsilou štve chasu.“

„Ó, důvěřuj, má duše drahá,

dál anděl lásky křídly sahá,

než v moře hloub a bouře týn;

on přitulí nás ve svůj klín,

a přikvitnem’ zas k žití

jak květové dva na jasmín,

když Vesnin zrak se nítí.“

„Slyš znova supavé to znění,

ach, juž mi déle blaha není,

ty volání si nevšímáš;

tvá ruka poutá moji páž

a vine se kol pasu.

Ó, těšiteli! Slzou máš

sám obtíženou řasu.“

„Ó, kéž se aspoň perly stanou

z těch slz, jež na líce mi kanou,

víc nemohu ti darem dát;

ach, jak bych sprovodil tě rád,

a třebas konec světa,

leč jinak zlobný osud vlád’,

a po klidu jest veta!“ –

Lid kolem nedbá mladých lidí,

a každý jenom po svém slídí:

Kmet bedliv přes úzký jde most,

máť dceru sprovází, svůj skvost,

a kupčík bedny svoje,

a kouře mrákovitý chvost

se valí z nitra stroje.

„Pryč!“ volá dělník, „slyšte přeci!

Mám těžké břímě na svém pleci,

juž stranou!“ „Dnešní ranní list,“

zas klučík křičí, „kdo chce číst?“...

A děvče bledých lící

všem jízdným hostem prvních míst

nabízí po kytici.

Teď Šaša, vzor jarého plavce,

na lodní objevil se lávce

a v prostém květináči, viz,

má v lokti chvojku, či to tis?

Však ne, co na loď nese,

toť jedlička, již vsadil kdys,

jda z domoviny, v lese.

Juž kapitán je na své stráži,

a plavci pevněj’ lana váží,

a na palubě roste ruch:

teď družku teprv vede druh

a v posled k srdci vine.

„Nuž, sprovázej tě milý Bůh,

kéž všecko šťastně mine!“

„A zase mlžný supák volá,

loď vikle se a šumí kola

a sinou vodu brázdí již –

jun šatem výš vlál, dívka níž,

a ve mdlobě se kácí –

chyt Šaša v lokty drahou tíž,

a loď se v moři ztrácí. –