Loučení.

V nemoci zlé Květka bolně kvílí,

V náručí ji držel chot.

„Není v světě dražšího nic nad život,

Jest tak krásný – sladký – pryč se chýlí.

Opustím již v malé době svitu,

Obklíčí mě strašná doby noc;

Mdlím již, nedoufajíc na pomoc –

Veta po všem, po milosti citu.

Zajít v mládí hrozně srdce bolí;

Pomni někdy na milenku svou,

Milovala tebe láskou ctnou;

Po ničemž již skoro nezápolí.

Dychtím ještě světa oko jasné

Spatřit, uzřít vinoucí se květ,

Blahé žití družek; mizí svět,

Maže se vše z mysle, všecko hasne. –“

Srdce jí v tom puklo. Celý trne

Její ztrátou podrcený druh;

Líbá ji tak, jakby v ní dlel duch,

Mrákota se v jeho oči hrne.

Zpět ji volá, hojné slze noře,

Vede přenáramné kvílení:

„„Bez tebe zde smutné bydlení,

Vím, že záhy zahubí mě hoře.““