Loučení.

Což ustáváš, brnění mi připínajíc?

Aj, což slzíš, má drahá Milévo?

Mému bratru jednou připiala sem brně,

Ach a Milovan v tom boji umřel.

Pro vlast, a kdo pro vlast tuto umírají,

V blahé žijí oni vlasti, žijí!

Kde ni boj, ni Třas, ni Morana panuje,

Bohují, co zhvězdnění zářivá,

Na nebi i na zemi jím dána sláva.

Ach nebažiž po tak drahé slávě;

Blazeť v luzích s Milévou se tvou kochati,

Kde ti Vesna růže v cestu seje;

Varito kde hlásá rozkoše po kobkách.

Lzeli nám se v rozkošech baviti,

Když kol strašná záhuba se valí na vlast?

Válce rek a pěvec míru Čech jest.

Ejhle síně zdobu, dědů štíty slavných!

Nehlásají chrabrost synům českým?

I Miléva, neníliž dceř Luvojova,

Anto pluk náš sám povede k slávě?

Jemuž pro tě přisáhal sem udatenství?

Ach takéť sem bujného běloně

Sedlávala na otcovských honíc dolích

A jen hrdinám pletala věnce:

Než tu ještě neobjal mne Bojoslav můj,

Ještě nekájela sem Bojína.

Zlaté nemluvňátko tu sedí na síni,

Jaké bolesti hrozí mu, neví.

Usměchem nevinným chápajíc se meče –

Odpásej meč! drahý muži, zůstaň!

Tváli láska neuhasla ku Milévě

A ku tvému jedináčku, zůstaň.

Láska, láska neuhasná milá druže!

Láska k vlasti, k tobě, ku dítěti,

Mne žene do bitvy, zahubiti Němců,

Kde se shlukne všecka síla česká.

Nebo přivalíli se na hrady naše,

Mne pobijí, tě pro lepost pojmou,

Zavlekou tě i s Bojínem v cizé vlasti,

Abys vrahy plodila své vlasti –

Ha, polníče volá! Zdráva buď Milévo!

Brzy věnčit budeš Bojoslava.