LOUČENÍ.

S blankytných lad stříbrné příze již chomáček pad'

na domek v zahrádce, rozkvetlé v májový šat.

Vstávejte, miláčci, táta Vám s Bohem chce dát!

Choť drahou, skromné své úrody spolužnečku,

dcerku, své srnčátko, ztepilou frajerečku,

objal jsem, – se synkem vzdáleným loučím se v obrázečku.

Nad chlumy modravé Děd kštice zlaté se vznes',

klekání zvoní, kouř zvedá se nad milou Ochozu, les,

(jistě tam divé se ženičky s kuchtěním zpozdily dnes!)

Z ulice vycházím, kde ještě sní v blanické dřímotě měštěníni.

U cesty na kříži Spasitel ční...

Od Žďáru saň letí – zdrávi tu zůstaňte! – já musím s ní!

U vlaku vyhublé dětské rtíky líbají vousaté záložníky –

(stůjž zde jen pomlčka s vykřičníky! –)

Májová rosa všem tatíkům zkropila kapesníky!

A již se ohlížím k domovu naposledy,

střechy zřím, nad ně se dvé věží vyšvihlo na výzvědy,

Boží zřím zahradu, lípy kde šeptají nad pradědy.

Náhle se však kalí mi zrak, v duši pad' smutek jak ledový mrak.

Je to jen vlak, pravšední vlak, co hromží tak –

či je to ztracenců tonoucí vlak?