LOUČENÍ.

Už dost je drápelí i smrčí.

Souš starý, pařez kloudný, syčí, vrčí,

je samý suk a smůla; počítám,

ten do půlnoci bude hořet sám.

Ba, noc je tady. Orion již stojí

nad horním lesem. Ještě trochu chvojí,

ať popelu je více. Budou hned,

jen obrátit je. A teď večeřet. –

Vám, hosté, předem čest. Vy všichni z vod,

z lesa i z pole, co je vás tu v kole,

dík za vše dobré. Vaše na mém stole

je všecko, přátelé. Snad bude vhod

chléb, kořalka a brambor pečený?

Já loučím se dnes, lese zelený.

Jdu, musím, k lidem. V městě směšném, lhavém

a chytráckém žít musím, tupém, žvavém.

Mne nezapomínejte. Budu vzpomínat.

Až větry zadují, a syrý chlad

až prolne les, a všude lehne sníh,

vás, v rozsedlině skalní skrčených,

v doupěti jezevcově, díře syslí,

já vzpomenu a s vámi budu myslí,

svým sirým srdcem lidským, zmlklým, spícím

a ještě živým, ještě doufajícím...