LOUČENÍ

Tak Sněžko s bohem! S bohem všem,

kdož v řadě celá století

jste chránili tu naši zem.

Jsme svlečeni, jsme prokleti.

Kolébky našich mladých řek,

vy cíle našich pohledů,

vrátíte se nám nazpátek?

Kdo říká: doufat dovedu?

Ještěde, hory Jizerské,

ty Milešovko modravá,

vy všechny hory severské

i drahé Bezdězi vy dva,

ty páse rudohorských hlav,

vy lesy drahé Šumavy –

je pravdou to? Byl národ práv,

když boj ved o vás krvavý?

Ve školách budou děti mít

atlasy nové... ptám se všech:

možno si jenom představit

bez těch hor mapu nových Čech?

Snad bude na severu Říp,

na jihu Blaník, kde se spí.

Praotče Čechu měl jsi líp

zem vybrat, potomci kde tví

spát nebudou, když bude zle,

ať v hoře, ať to na zemi –

proč nás tak Osud stihl zde,

že člověk hrůzou oněmí?

Nu, bratře Čechu, vem jen, vem,

co nechal Osud praktický:

tu Bílou Horu s Petřínem,

vrch Žižkův, kopec Ďáblický.

Kus dějin před očima zde,

v nichž výstraha je, též i vzor,

v dvou druhých zase obraz je

kdys tvojích pyšných velehor. –