LOUČENÍ.

Když se loučíš s duší milenou,

Proč as perla vyskočí

Tu i tam hned do očí?

Snad za bol to sladkou odměnou?

Když se loučíš s duší milenou,

Teprv ztrátu v světě znáš,

Proto vroucí slze máš,

Naděje ač s palmou zelenou.

Když se loučíš s duší milenou,

Mníš že hory padají,

V poly srdce lámají,

Oko tvář – bolestí vtělenou.

Když se loučíš s duší milenou,

Zdá se, ráj kde květný stál,

Že ho bouřný vír zavál,

A zakrývá moře svou pěnou.

Když se loučíš s duší milenou,

Oko v oko pohlédá,

Vzájemně si obraz dá,

A tak duše na se zpomenou.

Když se loučíš s duší milenou,

Snad se zde již neshledáš,

A přec hlasu pozvedáš

V sladkobolném snu: „Na shledanou.“