Loučení.

Tak se s Vámi loučím,

drazí věřitelé,

již Vám odporoučím

svoje jmění celé.

Úrodu jsem sklidil,

vezměte si pole,

pořádek jsem zřídil

dobrý ve stodole.

V perně se to svítí,

že bys našel vlásek,

kdyby střecha chytla,

neshořel by klásek.

Stáj je pěkně čista,

těšte se z té zprávy,

by tam bylo místo,

odvedeny krávy.

Aby nezůstalo,

harampátí v statku,

lidé, co se dalo,

vzali na památku.

Prkna, klády, latě,

dříví, píci, seno,

na dvoře i mlatě

jako vymeteno.

Vozy a k nim koně

pobrali, ba pluhy –

vhod vše bylo pro ně,

jen ne moje dluhy.

Však ty dluhy mi tu

straší v pustém statku,

zvlášť ten, co sed’ v štítu

roveň holoubátku.

Dvanáct míval ze sta,

přec vždy víc chtěl zobu,

hlad jej nyní trestá,

chuďas krní k hrobu.

Tak se loučím s vámi,

věřitelé drazí,

o, vy zdě, vy trámy,

mne to ve vás mrazí.

Mějte si to, mějte,

dobrodinci moji,

na buben to dejte,

schlaďte žízeň svoji.

Já si vezmu pouze

hrstku země z polí

a tu bledou nouzi

se žebráckou holí.

Ještě za dědinou

ohlednu se zpátky,

z hřbitova mi kynou

hroby otce, matky.

Neplač na té dráze

pro nás, dobrý synku,

nám je tady blaze

věčném na výminku.

Neplač, synku milý,

tak to chodí v světě,

štěstí trvá chvíli,

bída věčně v květě.

Zatoč si svou holí,

pusť se, kam se ráčí,

co Tvé srdce bolí,

neutopíš v pláči.

Povznes hlavu výše,

nepřipusť si tíseň,

zazpívej si spíše

o Velvarech píseň.

Zkrátí líp než hoře

cestu Ti v zem cizí,

kde co kámen v moři

naše jmeno zmizí.