Loučení.

Je pozdní noc, kol mrtvý klid,

na nebi ani hvězdy třpyt,

na nebi tma a v srdci chlad

a v srdci upomínek řad;

tu stojím sám a zdá se mi,

že vzpomínky mi kráčí z hlavy

a halíce se v roucho tmy

jak bludičky se vstříc mi staví.

Ty vzpomínky tak bolny ach,

však jedna z nich, ta nejvíc tíží –

má milenka se ke mně blíží,

má milenka mi s Bohem dává

tak bolně, tiše, jako v snách,

tak bleda, jak když z hrobu vstává!

Má milá černé vlasy má

a bílé čelo pod nima

a oči pod tím bílým čelem,

kdo patří tam, by umřel želem.

Má milá hořce plakala,

až srdéčko jí usedalo,

až srdéčko se tlouci bálo –

má milá hořce plakala.

Má milá hořce vzdychala,

že radost v světě tak malá,

a kdyby byla jen co mák,

přec sezobá ji žalu pták,

a kdyby byla sebe větší,

přec otráví ji ruka něčí,

a kdyby byla duší naší,

přec s duší ji ze světa splaší.

„Šel ode mne jsi do ciziny

a neviděli jsme se ani,

a neřekli jsme sobě ani,

že víc jsme sobě nežli jiní,

a ani jsi mne nepolíbil

a slzu s oka nesceloval

a slovíčkem mne nezradoval,

ani, že zas se vrátíš, slíbil.

A odešel’s na mořské tůně,

jež vše tak snadno pochovává,

a nevzkázali tobě ani,

že hlavička má postonává,

že srdéčko mé k smrti stůně,

a nevšímli si toho ani,

že máme se tak tuze rádi

a musíme tak umřít mládi.“

Je pozdní noc, kol mrtvý klid,

na nebi ani hvězdy třpyt,

na nebi tma a v srdci tíž,

má milá zniká, mizí již,

má milenka mi s bohem kyne

a srdce mi div nezahyne.