Loučil se od rovů mnoha.

Loučil se od rovů mnoha

svit již slunka blaživý,

zefír jen vál, co dech Boha

jenž vše jednou oživí.

Vše již v tajemné té době

prchá z říše Morany,

jenom tam na novém hrobě

tekou slze – Johanny.

„Milko drahá“ – šepci k sobě

tiše jda ku rovu blíž –

„dřív než syn jsi tu na hrobě,

matky mé navštívit kříž?“

Což Tě na ten rov jíť pudí?“

srdečně se Hany ptám;

ona dí – přilnouc k mé hrudi:

„Vždyť víš, Tvé že srdce mám.“