LOUDOVA ŽENA.

Muž její stálé kletby huče,

opilý, s křivou páteří,

štěrk na silnici denně tluče

a na svět celý láteří.

A ku dvanácté ona denně

mu nese kousek oběda,

s nímž starý Louda na kameně

si pohodlně usedá.

A mezi jídlem vždy jí nadá,

že seběhne se celá ves,

pěsť těžká jako kámen padá, –

je žena bita jako pes.

Tak ondy zpitý kleknul nad ní

a pěstí bil ji do hlavy,

že rozhořčen sám starý radní

mu hrozil trestem šatlavy.

Leč ona řekla: „Když by seděl,

kdo potom bude živit nás?

Vždyť beztoho už kolik neděl

nám halíř v domě neuváz'.“

A vzpomněla, jak v staré vaně,

kam polštářek vždy vetlačí,

tak sípavě a přerývaně

plakává její nejmladší.

Tak jde to věčně dál, den ke dni,

je bita denně a já vím,

jí i ty rány jsou už všední – –

„...A on pak budiž pánem tvým...“

Tak chodí dál tou cestou šerou

a upírajíc oči v zem,

dál oběd nosí pod zástěrou

a páté dítě pod srdcem.