LOUKA.

Malá, skromná louka, přikryl bys ji dlaní,

ale, můj ty Bože, co je klidu na ní.

Šest rýh po ní běží, v prostřed teče stoka,

a mlhy se nad ní táhnou do široka.

Jara, léta plynou, podzimy se sklání –

malá louka mezi břehy neví o tom ani.

V zimě tiše spí, a když zas přijde Vesna,

hne se trochu, sezelená a kvete jak ze sna.

Tak tu klidně leží se svou stokou v boku,

spokojena, nevzrušena snad na tisíc roků.

Malá, skromná louka – uvěřit lze s těží –

ale večer za milion klidu na ní leží.