LOUKY

Ó, louky daleké a plné květů,

závratných vzletů tam, kde obzor olivově plane

a šeptá tichou, kouzelnou svou větu

o věčnosti a štěstí, lásce věčně živé,

kde srdce plane, purpur krve kane

slunečné do růžových vřesů v polostíny zádumčivé – –

pro půlnoc života, k níž každý krok je blíž.

Ó, louky nehostinné, smutné, osamocené,

já byla u vás, zasadila keř a kříž

v střed vaší krásy za vše štěstí nedosněné, zlomené,

za touhy nevyplněné

a za všecko, co bylo, není již...

Ať vím a vzpomínám –

již nevrátím se k vám,

neb nenalezla bych, co spatřila jsem kdys

ve vaší volné, snivé zeleni a kráse. Jistě zřela bych

na místech drahých schůzek, slibů památných

jen temný tis

a kříž.