Louky.

Zelené louky běží k pohoří.

U cesty stojí stromky sehnuty,

a v modrém nebi plují oblaka

jak bílí snové krásných nadějí.

Je tady ticho jako v kostele,

a vůně plují lehce ze zahrad,

a trávy šumí, řeka klokotá

pod mírnou strání, k lesu skloněnou.

Za sladkých dnů, když slunce vychází,

naivní dívky tančí na mezi,

a pak se třesou chmurné topoly

dětinským smíchem, který hlaholí.

Ó, tyto louky, které rozkvetly,

v nichž dřímá tolik něžných motýlků,

oh, tyto lesy, v kterých zpívají

nejkrasší ptáčci, kteří přilétli!

A slunce svítí na vše s vysoka,

na milující, děti z vesnice,

a srdce buší, srdce hlaholí,

jak zvony, které tuší svítání

a svolávají ke mši věřící.