LOUPEŽNÍCI.

Šups – knihu pod polštář! Ó sladkost pýchy,

tak propašovat četbu lákavou!

Ač nepřičítáno mi mezi hříchy

mít vlastní vkus; již nebyla jsem děcko

a z knihovny jsem brát si mohla všecko,

když autor nebyl čirým nemravou.

Však jednu – ne snad přísně zakázanou –

jsme měli ve knihovně přihrádku

až nejvýš zastrčenou, v koutku stranou;

i střehla jakás výstraha jí němá,

z té mladý nerozum že čísti nemá...

To říci zvědavému děvčátku

jest jako líčit na myš sladké fíky.

Nuž, do přihrádky jeden bystrý hmat –

a mám je, Schillerovy Loupežníky,

z nichž prý se vlasy ježí divou hrůzou

a scény lotrovskou se hemží luzou,

jak zvěstoval mi doslech odevšad.

To drama zvědavost mou táhlo k sobě,

neb stará anekdota pravila,

kýs Němec že se vzchopil k obžalobě

a nevlastencem Schillera že přezděl,

řka, celá tvorba jeho že je bez děl,

jež jeho němectví by ztvrdila.

„On Dona Carlosa psal pro Španěla

a pro Vlacha Nevěstu z Messiny

i Fiesca též; pro Švýcary Tella;

Stuartkou zavděčil se Angličanu

a Francouzům dal Orléanskou Pannu –

ba i těm Čechům své tři Valdštýny!

Co tvořil, věnoval jen cizozemcům;

i Dimitrij byl pro slovanskou Rus!

Co ale napsal památného Němcům?

Zdaž Germánstva tu najdem obraz věrný?

Snad Úklady a lásku – malicherný

ten byrokratský, filistrovský kus?“ –

Ty výtky vzbudily mu protivníky,

i zvolal druhý Němec v odvetu:

„Nám Němcům napsal Schiller Loupežníky;

tím důkaz dán, žeť básník náš to pravý!“

A všichni, překonáni, kloní hlavy

a odvolávají zlou klevetu.

Tož plna očekávání jsem četla

tu knihu, nikdy za denního světla,

však za nocí, buď kryjíc v koutě svíčku,

neb ještě tajemněji při měsíčku,

tak slídíc chtivě ve vzrušených dějích,

jak líčí Němce velký básník jejich.

Nuž, v dějství druhém oni jako běsi

dle vůle svého náčelníka vpadli

co loupežnická rota v české lesy,

kol vraždili a pálili a kradli,

kdež vůdce s heslem: očišťovat svět

a křivdy mstít – se krví brodil vpřed.

Nuž, lotr Spiegelberg tam soudruhovi

ten výklad činí výmluvnými slovy:

„Mluv: nežijem-li po lumpácku švarně?

Zde zdrávi zůstanem a v plné síle;

tvůj corpus bubří tu co den, co chvíle

jak prelátův; zde neživíš ho marně.

A co jak magnet nás tu drží, brachu,

toť soudnost praktická, ne kouzla rej;

však arci, vtipu nenajíš se z hrachu!

Víš, čeho třeba jest? – Jen hlavu měj!!

Věz, počestného muže urobíš

tak lecjaks třeba z prutu na vrbě,

však na řádného lotra, ať to víš,

je třeba koření mít v kotrbě.

A patří k tomu nejen osobní

dar filipa, dar míti za ušima,

však zvláštní geniálnost národní

a takřka jakés darebácké klima.

Já nechci nikomu brát jeho práva;

i jinde kvete takých mužů sláva;

však Německo-li kráčet sobě zvykne

tou cestou, na níž se již ocitlo

a nejskvělejší čáky poskytlo,

i z Německa cos dobrého pak vznikne.

Ta slova, lapena mou pamětí,

v ní mlčky spala přes půl století.

Pak noci jedné při měsíčku záři

(ač neměla jsem knihy pod polštáři)

sen zanesl mě k Loupežníkům zpět.

To hrozný sen byl za světové války.

Ne v českých lesích, ale v šeru dálky –

neb lupičům dost velký není svět –

kdes v Belgii a na francouzských rolích

sběř ztělesněných pekel řádila,

mor chrlila a města pálila

a z rájů narobila pouští holých,

chtíc jménem Božím v krve potopě

svůj lovit zisk a vládnout Evropě.

Tu vynořili se v mé hlavě snící

zas dávní Schillerovi Loupežníci –

a dím si: O století dřív neb o rok

ať žil, či nežil – Spiegelberg byl prorok.