Loutka.

Ezzelin do Sieny

vrazil jak blesk,

v ulicích kvil a steny

a mečů třesk.

Od brány ku náměstí

přes mrtvol věž

cestu si krví klestí;

vše jedna řež!

Pak náhle vřava usne,

v ulicích mír,

hlaholem v ticho dusné

bubnů vpad’ vír.

S trubači vojska v čele

na koni jel

v ulice úzké, stmělé,

hlasatel.

„Co nejlepšího doma

v paláci svém

neb v majetku svém kdo má,

s sebou to vem.

To bude výkup města

a jeho vin,

tak pych a zpupnost trestá

Ezzelin!

Vítězi vlastnoručně

každý to dej!“ –

A bubny třeskly zvučně

v komoňů rej.

A rázem před radnicí

stan rychle sbit,

tam opřen s mračnou lící

stál o svůj štít

A před ním velké váhy

a kádí řad;

meč drže v ruce nahý

podle vah kat.

Vír bubnů. Dav se dělí,

řady jdou dam;

plá brokát zlatoskvělý

i drahokam.

A prsteny a pasy

a řetězy

dští v kádě, blesk a jasy,

v plen vítězi.

A meče, přilby zlaté

a šerpy, modř a nach;

jsou kádě vrchovaté,

zní skřipot vah.

Pacifikaly, berly

a monstrance

z vah do kádí se perlí

a do rance.

A plny jsou juž putny,

co kdo měl, dal;

žen, dívek povzdech smutný

v bubnů vír lkal,

a Ezzelino mračný

před stanem stál,

a zlata, skvostů lačný

jen počítal.

A poslední když klesl

na váhy skvost,

on sotva hlavu vznesl,

však neřek’: „Dost!“

Jen sypal blesky hněvné

ze zřitelnic

a křik’ v své vůli pevné:

„Jen dál a víc!“

Měšťany bázeň schvátí

a strach a žel;

je těžko více dáti,

dal, co kdo měl.

Vír bubnu zahřměl nový

a hlasatel

zpupnými k lidu slovy,

co pán chce, děl.

„Co dali jste, je málo,

ba skorem nic;

to za krev sotva stálo,

já žádám víc.

To vůle moje jesti,

slyš, havěti!

Já čekám na náměstí

jen do třetí!

Pak začnu bez oddechu

řež krvavou

a zapálím vám střechu

nad hlavou!“

Na každém čele vlní

se smutku stín,

neb věděli, že splní

slib Ezzelin.

A z chrámů slyšíš zněti

kvil žalmů jen

a orloj brzy k třetí

je nachýlen.

Loučí se ženy v pláči

juž s životem;

zástupem náhle tlačí

se dítě sem.

To dívka vzácné krásy,

let asi šest,

má jak zlatý len vlasy,

jak víla jest.

Ta nese pannu svoji,

zrak ve slzách,

již před tyranem stojí

a nemá strach.

A tichým hlasem praví:

„Hle, zde můj skvost!“

dí pohled vyčítavý:

„Zda teď máš dost?“

Žal chví se v rtíků koutku,

ve slzách zrak,

i zlíbá a dá loutku

na váhy pak.

A tiše chce jít zpátky –

však Ezzelin

na úsměv změnil sladký

skrání stín.

Cos letlo jeho duší

tak zlehýnka,

v ráz ledy hněvu kruší

vzpomínka.

Ty oči a ty tahy,

ta nevinnost,

spád hlasu milý, drahý:

Zda teď máš dost?

Chyt’ dítě mocnou paží,

je k srdci klad’:

„Tvá loutka všecko zváží,

nad poklad

je úsměv tvůj, ó dítě!

Ó sladký hled! –

Na pochod!“ velel hbitě

žoldákům hned.

Co kořist je mu všecka?

V ráz táhnul v dál,

jen loutku toho děcka

za plen svůj vzal.