LOUTKY

Divné zimy! Žádný sníh,

jenom tyhle deště!

Ach trudnomyslnost z nich

zmocní se tě ještě...

Z bláta stromy holé ční

v řadách na ulici.

Nuda píseň smuteční

zpívá ve světnici.

Nastal večer. Jedině

u karet je živo.

Rci, chceš dřepět při víně,

či lít hrdlem pivo?

Milý brachu, vzal tě čert,

když tě nenapadlo

mysliti včas na koncert

nebo na divadlo!

I co –! Není nálada

v nich dle mého vkusu.

Tak mi to tam připadá

jako v omnibusu.

V myšlenkách se v dávný čas

vracím. – – Na dřevěné

malé herce hledím zas

v krčmě zakouřené.

Také na principála

vzpomínám si dosud:

Holá lebka zvětralá.

Vypadal jak osud.

Hercům pohyb dávala

jeho dlaň, hlas plíce.

A z kapsy mu čouhala

láhev slivovice.

Jeho král byl postavy

vážné, hlava bílá.

Neměl ani představy,

co je kamarilla.

Krásní byli rytíři

s nádherným jich šatem,

ve stříbrném krunýři

vykládaném zlatem.

Mnohý hrdina a rek

byl sic vznešenější,

ale malý Kašpárek

ten byl nejchytřejší.

Nebyl něžný ve slově

ani jemných mravů,

než i dceři králově

napravoval hlavu.

Smích měl, který usmíří,

v nejzpupnějším žertu.

Vždycky rybník rytíři

vypálil i čertu.

Zda všecka ta nádhera

ještě na světě je?

V truchlivý chlad večera

zimní dešť se leje.

V šedou veteš vzpomínek

srdce mé se dívá,

jako dítě v plamínek,

který dohořívá.