LOUTKY.

Jsou chvíle, kdy nám vzdálené se blízkým zdává,

kdy v temnu září jasně milých tváří rysy,

a z dálky hovor zaznívá, jenž navždy ztich',

kdy drama zapomenuté se odehrává

zas v duši, jak se v minulosti hrálo kdysi,

a vstříc se usmívají hlavy zemřelých,

a v chvílích těch, jež vzpomínek jas rozlévá,

též z mrtvých vstáváte, mé družky ze dřeva!

Co jste dnes? Kusy dávno zetlelého cáru

a kostry, které ve prach rozpadly se zpola,

sen, vzpomínka a minulých dnů blahý stín,

však něco přece ve vás nepropadlo zmaru,

jak věčně záhadný ten úsměv Giocondin...

Vždy odboj ve vás je a touha odvěká

životu smát se – děti boha – člověka!

Když z jeho rukou vyšly jste, vy homunkuli,

jenž podle svého obrazu vás hrdě stvořil,

by ruka jeho vládla vám, a jeho hlas

vždy vámi mluvil, vyjadřuje jeho vůli,

jenž v rysy vaše svoje vlastní vášně vnořil

a s vámi o život se dělil, místo, čas,

tu jako výsměch, údiv, či snad okrasa

vám v němé tváři zbyla věčná grimasa!

Tajemství života jsem četla z těchto tváří,

a vy jste rozuměly duše mojí řeči,

když tiskla jsem vás k srdci v koutku za scénou,

a bez ohledu na vzhled, oděv, stav a stáří

vždy stejnou všechny zahrnula láskou, péčí,

jak milé poddané, v jichž náruč dřevěnou

jsem uložila dary svoje nejdražší:

sny dětství, jež hlas života vždy zaplaší.

Ó sladká dobo ty, kdy duše moje celá

bloudila po malé té scéně divadélka

a spřádala svůj první o životě sen,

kdy tíhy pozemských pout zcela zapomněla

a šla, kam lákala ji touha její velká,

v říš kouzelnou těch zakletých svých princezen...

Nechť ožije zas illuse ta přesladká,

v níž tehdy život splynul mně i pohádka!

A zase jdu v ty začarované své lesy,

kde dobré víly vedou chrabré smrtelníky,

až objeví se v houšti hrady zakleté,

kde tma a hrůza smrti na paty se věsí,...

chci žíti znovu blahé ony okamžiky,

vždyť v hrudi stále bije srdce dítěte!

A loutky mé, vy věrné jste mi zůstaly,

jak o milost v své bídě byste volaly!

Nuž vracím se k vám, vy, jež v život jste mne vedly

a tichým jasem pohádky jej oblévaly,

jak životní mé báje dobrý kouzelník,

dnes, kdy již červánky mé touhy povybledly

a křídla snů mých rozbila se o úskalí,

k vám opět vracím se a šeptám vám svůj dík

v těch chvílích, kdy jas vzpomínek se rozlévá,

vy vstaňte z mrtvých též, mé družky ze dřeva!